Na ostrově Lantau jsme stoupali po hřebenech Pak Kung Au. Buddha Tian Tan, vysoký a klidný, na nás dohlížel ze všech stran, tichý strážce hor. Nahoře na hřebenové stezce, s kousavým větrem a městem jako vzdálenou šmouhou, jsem se cítil nespoutaný - bez tíže a živý.

V Kowloonu se však tato svoboda zdála být vzdálená.


Město sice stoupá nekonečně vzhůru, ale místo otevřenosti se tlačí dolů. Mrakodrapy se tísní na obzoru a jejich vysoké stíny připomínají, jak málo místa zbývá. Chrámy nabízely barvy a klid, ale i jejich krásu objímaly siluety paneláků. Výška zde dusila, místo toho aby osvobozovala.


Na ulicích však stále prosvítalo něco lidštějšího. Teplo lidí, usměvaví kolemjdoucí, vůně grilované husy a stoupající pára z mléčného čaje nás na chvíli odváděly od stísněnosti kolem. Každý doušek čaje, každý úsměv, jako by nám připomínal, že veškerá monumentalita mrakodrapů nikdy nepřevýší obyčejnou lidskou pohostinnost.

V Hongkongu není svoboda jen o výškách. Je v kontrastech, v tradici a modernitě, v mlze hor a páře mléčného čaje, v tichém, pružném bambusu, který podpírá celý ten monumentální svět.