Za babičkou

Severní Vietnam mě přivítal známou vlhkostí. Moje první zastávka byla u babičky. Čtyřikrát jsem za poslední dva roky navštívil její domov, který teď působí ještě tišším dojmem. Jako dítě jsem záviděl spolužákům, když vyprávěli o víkendech u prarodičů. Teď jsem tady – mezi vzpomínkami, které mi připomínají, kam patřím.

Babička už není tak silná. Její krok se zpomalil a její ruce, které dřív obratně prodávaly čaj a nakládané zelí, jsou unavené. Dlouhá léta stála pod stromem před svým stánkem, ale tajfun Yagi jí vzal nejen strom, ale i kus jejího života. Její úsměv však zůstává nezměněný – zářivý, plný života, stejně jako máma. „Je čas zůstat doma,“ říká klidně.

Nočním autobusem do hor

Druhý večer jsem se přidal k třem českým přátelům. Bez výzvy jsem se stal jejich průvodcem po zemi, kterou bych měl nazývat svou, ale do těchto koutů jsem se zatím nikdy nedostal. Noční autobus nás nesl do Mu Cang Chai – osm hodin drkotavé jízdy.

Ráno jsme dorazili rozlámaní, ale pohled na rýžová pole nás okamžitě probral. Čekalo nás 15 kilometrů cesty s 700 metrovým výstupem. Místní se nám smáli, nabízeli svezení, ale my jsme odmítli. Chtěli jsme pochodovat a nasávat krásu krajiny.

Přibíhaly k nám děti a ze všech sil ze sebe vychrlily všechna jediná anglická slova, co znaly. Než jsme stihli odpovědět, zase byly pryč.. Připadali jsme si trochu jako exotický výjev, pozorovaný s údivem i pobavením.

Vystoupali jsme s plnými batohy a ubytovali se u rodiny, která tu žila pro práci na rýžových polích. Odpoledne jsem celé prospal.

Mu Cang Chai – pěšky a na skútrech

Další dny byly naplněny objevováním kaskád rýžových polí. Cesty byly úzké, bahnité a motorkáři i buvoli si na nich museli najít místo. Fascinovalo mě, jak přirozeně každý znal cestu v téhle drsné krajině.

Tato oblast je domovem Hmongů, kteří sem přišli z Číny v 18. století. I přes všechny změny si uchovali svou kulturu, jazyk a silné spojení s přírodou. Jejich tváře, ošlehané životem v horách, nesly generace příběhů.

Sapa a Fan Si Pan – nejvyšší hora Vietnamu

Pokračovali jsme do Sapy. Čtyřhodinová cesta nás zavedla do mlhy, která zahalila hory a ochladila vzduch. Sapa byla ale živá, plná turistů. My jsme si pronajali skútry a unikli z města do dalšího ubytování.

Následující ráno jsme vyrazili na Fan Si Pan, nejvyšší horu Vietnamu. Lanovka Fan Si Pan je technický zázrak. Nejdelší trojlanový systém na světě s převýšením přes 1 400 metrů. Nesl výš a výš, ale nahoře nás čekalo překvapení. Opět hustá mlha. Výhled žádný. Stáli jsme Buddhovi téměř u nohou, ale neviděli jsme nic. Přesto to byl nádherný duchovní okamžik.

Fan Si Pan nám svůj výhled neukázal.

Potkali jsme hotel Praha, který vlastnil Vietnamec z Čech, a zavítali do prázdného zábavního parku. Místní průvodci nás ale začali obklopovat a prosit o peníze, což nás otrávilo natolik, že jsme raději ze skútrů už nesesedali.

Lao Cai a jezero Ba Be

V Lao Cai jsme strávili den pozorováním mostu mezi Vietnamem a Čínou. Vietnamská strana působila temně, zatímco ta čínská zářila. Našli jsme si posilovnu s bazénem, kde jsme odpočívali, než jsme večer nasedli na noční vlak do Hanoje.

Další den jsme pokračovali dodávkou k jezeru Ba Be. Ubytovali jsme se u mladé ženy s dvěma dětmi, do naprostého klidu. Půjčovali jsme si kola na výlety do okolí, ale neonově osvětlené jeskyně nás spíš rozesmály. Vietnam a Evropa mají opravdu jiný smysl pro vkus.

Poslední den jsme vyrazili na projížďku po jezeře. Vodopády, pralesy a vápencové skály připomínaly slavnou Ha Long Bay. Moje cesta se tím uzavřela. Přátelé se vydali objevovat dál, ale já už se těšil domů.